Profesor Antonín Svoboda a historie VÚMSu

Ze vzpomínek Ing. Jana Oblonského, prvního Svobodova aspiranta

Již během mé aspirantury 1950 jsme dojížděli do vývojové laboratoře n. p. Aritma, kterou tam Svoboda založil pod vedením svého předválečného přítele z vojny, Luďka Stibrala a kde, s dalšími spolupracovníky, vyvíjeli reléový kalkulační děrovač T50. Tam jsem měl příležitost navrhnout nový princip elektromagnetického relé, který v podstatě odstranil nepřípustně vysokou chybovost při zkouškách původního prototypu. Toto relé, po vývojovém zdokonalení schopnými inženýry n. p. Aritma, se stalo základním prvkem všech reléových počítačů Aritmy i počítačů řady M, vyrobených podle mé koncepce pro Fyzikální Ústav ČSAV (Alan Línek), a (ve zrychlené versi) i našeho počítače SAPO. Profesor Zdeněk Trnka, který byl mým oponentem při disertaci se divil, proč jsem toto relé nepodal jako disertační práci. Sám jsem však považoval svůj projekt řadiče SAPO, publikovaný v témže svazku našeho Sborníku za mnohem závažnější. Velmi jsem si cenil, že Svoboda ve svém posudku mé práce výslovně uvedl, že jde o "řadič, který vytvořil". Podstatou mého přínosu bylo, že když Svoboda rozhodl triplikovat operační jednotku a tím zabezpečit chod SAPA pro případ jedné nahodilé chyby ve výsledku jedné operační jednotky, navrhl jsem pro SAPO řadič, který nejen automaticky opakoval, a tím opravoval podezřelé operace s více chybami v operačních jednotkách, ale zahrnul do tohoto chybového režimu i funkce magnetické bubnové paměti. Zajištění bezchybové funkce SAPO se tím dostalo na podstatně vyšší úroveň. Můj řadič tím rovněž umožnil funkci SAPA i s pouze dvěma fungujícími operačními jednotkami. Opakování podezřelých operací se používá dodnes na příklad při čtení CD disků.

Po skončení aspirantury jsem se stal od počátku roku 1953 vedoucím oddělení číslicových počítačů ve všech inkarnacích, kterými postupně prošel tento kolektiv VÚMSu. Hlavní má činnost zde spočívala zejména v dokončení projektu, stavbě a oživení počítače SAPO, později pak zejména projekt a stavba systémů EPOS. Obě tyto funkce jsem vykonával ve velmi úzké spolupráci a konsultacích se Svobodou. Zatím co do prací na SAPO jsem se zapojil, až když mnohá zásadní rozhodnutí byla už nezměnitelně učiněna, na projektech EPOS jsem měl příležitost tato rozhodnutí provádět od základů sám a Svoboda se s nimi vesměs v našich diskusích ztotožňoval. Proto mohu říci, že SAPO byl v podstatě projekt Svoboda-Oblonský, zatím co EPOS byl projekt Oblonský-Svoboda.

Během let naší úzké spolupráce jsme nikdy necítili potřebu zdůrazňovat, kdo přišel na tu či onu myšlenku, ale záleželo nám oběma především na podstatě a úspěchu věci. Svoboda mi jednou přiznal, že právě proto se mu se mnou dobře spolupracovalo. Bylo to asi též proto, že jsme měli velmi podobnou životní filosofii: Pracovali jsme proto, že jsme milovali svou vlast, odešli jsme proto, že jsme milovali svou rodinu.

Roku 1954 byla Svobodovi udělena státní cena za projekt kalkulačního děrovače ARITMA T50. Jako symbolický projev uznání za spolupráci na tomto projektu mi tehdy Svoboda daroval nejlepší fotoaparát tehdy u nás dostupný, dvouokou zrcadlovku. Byli jsme oba vášnivými fotografy. Svoboda, mimo finančního ocenění, tehdy obdržel též poukaz na automobil IFA, ve kterém jsme pak trávili mnohé weekendy objížděním pohraničních oblastí a zkoumáním (bezvýsledně) možností úniku z ČSSR.

V roce 1956 jsme měli spolu možnost účastnit se jedné z prvních světových konferencí o výpočetní technice v Darmstadtu, NSR. Naším hostitelem zde byl Walter Hoffmann. Svoboda mne požádal vypracovat a přednést zde referát o našem projektu SAPO, sám zde přednášel o svých metodách návrhu logických obvodů. Můj referát o SAPO měl velmi příznivou odezvu, na příklad profesor Van Der Pool, který tehdy projektoval malý počítač ZEBRA mi později napsal, že kdybych se někdy dostal do Holandska, že by mne s nadšením uvítal jako spolupracovníka. Profesor Rutishauser nás pozval na návštěvu své laboratoře v Zurichu, což jsme uskutečnili na naší zpáteční cestě.

Na této konferenci mne Svoboda též představil svému dávnému příteli, nestoru výpočetní techniky, profesoru Howardu Aikenovi z Harwardské University, a jeho choti. Na naší společné soukromé večeři s ním Svoboda mimo odborných otázek, a osobních vzpomínek sondoval možnosti jeho pomoci v našem úniku z ČSSR. Profesor Aiken byl záložním důstojníkem US Navy, kde s ním spolupracovala legendární Grace Hopper.

Projekt, stavba, oživení a provoz počítače SAPO probíhaly přibližně v letech 1950 až 1957, což bylo značně déle, než nám i našim přátelům, kritikům i dotovatelům bylo milo. I samotné dokončení SAPA bylo v pochybnostech. Presidium ČSAV vyslalo do ÚMS komisi, vedenou akademikem Kožešníkem, s úkolem prošetřit stav projektu a eventuelně další práce zastavit. V bouřlivé diskusi se mi podařilo akademika Kožešníka přesvědčit, že dokončení SAPO má, přes pokročilost doby, fundamentální význam pro naši budoucnost, především výchovou vědeckých i technických pracovníků nezbytných pro rozvoj tohoto oboru u nás. Nicméně nám bylo jasné, že ČSAV není nadále schopna, nebo ochotna, poskytovat nám podporu, nutnou ke splnění našeho cíle, založit životaschopný průmysl počítačů v naší zemi. Proto Svoboda začal jednat s pracovníky Ministerstva přesného strojírenství o možnosti převedení našeho ÚMS do jejich resortu.

V dubnu 1957 se presidium ČSAV usneslo “nepodporovat vyčlenění ÚMS z Akadiemie, sloučit ÚMS s Laboratoří pro Automatizaci a Telemechaniiku (LAT) a provést personální změny které by zajistily plný rozvoj LAT v novém útvaru". Žádná zmínka o rozvoji ÚMS. Tím bylo naše rozhodnutí jednoznačné a brzy jsme měli nové jméno, Výzkumný Ústav Matematických Strojů, VÚMS, v rámci průmyslového resortu. President ČSAV, akademik František Šorm, si mne v té době pozval na důvěrný rozhovor a nabídl mi vedoucí postavení v novém ústavu Akademie. Snažil jsem se mu vysvětlit, proč jsem nucen odmítnout. Dnes, po padesáti letech, se cítím zbaven závazku důvěrnosti, ale v podstatě jsem chtěl zůstat s kolektivem, který jsem pomáhal budovat a držet se cíle, který jsme si tam předsevzali. Důležité bylo, že VÚMSu zůstalo i nadále právo školit vědecké aspiranty a zůstal jsem členem celostátního kolegia Akademie pro udělování vědeckých hodností v našem oboru. Během let se v mém oddělení, později útvaru, vyškolily desítky vědeckých aspirantů, mezi nimi i Jiří Klír a pozdější ředitel VÚMSu po Gregorovi, Josef Vraný.

V srpnu 1958 svolal náměstek ministra přesného strojírenství celoústavní schůzi VÚMSu do Hruškovy posluchárny na Loretánském náměstí a oznámil nám jmenování nového ředitele, Ing. Antonína Lukáše. Svoboda byl jmenován vedoucím výzkumu, a náměstkem ředitele ústavu. Ing Lukáš byl před tím generálním ředitelem n. p. Brněnská Zborojovka, což byl jeden z mála významných, i světově úspěšných průmyslových podniků, v tehdejší republice. Přes naše značně smíšené pocity s touto změnou, ukázalo se později, že jsme v Lukášovi získali vysoce kvalifikovaného, charakterního a zkušeného spolubojovníka. I po této personální změně pokračovaly některé, zejména stranické, osobnosti uvnitř i mimo VÚMS, ve svých útocích proti projektu EPOS. Tyto útoky se nyní přenesly i na osobu nového ředitele. Pokračovaly v námitkách, že proti projektu EPOS nepostupuje dostatečně tvrdě a že je chyba v něm vůbec pokračovat. Většinou jsem odpovědi na tyto útoky připravoval pro Lukáše sám, vzpomínám však, že jednou mu má verse připadala málo důrazná a poslal mne za Svobodou na Slapy. Tam jsme spolu v hotelu během odpoledne sepsali mnohem důraznější rozbor, který jsem ještě večer přivezl do Prahy řediteli Lukášovi k použití.

Během všech těchto událostí pokračoval jsem v těsné spolupráci se Svobodou v práci na projektu EPOS. Zatím co osobně jsem se věnoval systémové koncepci, architektuře a detailnímu návrhu logiky všech komponent stavebnicového systému, inicioval jsem vývoj elektronických prvků pod vedením Zdeňka Korvase. Alois Marek ověřil parametry diodové logiky a její napájení katodovými sledovači. Bo Šrámek vyvinul jednobitový paměťový prvek a regenerátor signálu, Zdeněk Brunclík vyvinul paměťové registry na podkladě niklových zpožďovacích linek, Vladimír Bubeník vyvinul obrazovkový číslicový display a systémový ovládací stůl. Vlasta Vyšín vyvíjel ferritovou paměť. Václav Chlouba vyvíjel magnetické paměti. Detaily těchto prací byly vesměs publikovány v našich Sbornících.

V prosinci 1960 vyslalo naše nadřízené ministerstvo delegaci asi 30 pracovníků, vedenou náměstkem ministra (Otradovec?), na konsultaci do SSSR. Za VÚMS byli členy ředitel Ing. Lukáš a Jan Oblonský. Delegace tam navštívila asi čtyři čelná výzkumná pracoviště. Mým úkolem zde bylo přednést zevrubný referát o našem projektu EPOS a zúčastnit se diskusí. Odborným hostitelem naší delegace, který nás na všech návštěvách a diskusích doprovázel, byl starší ruský inženýr jménem Bědňakov. Když jsme se po mé čtvrté přednášce loučili, inženýr Bědňakov ke mně přistoupil, blahopřál mi k našemu projektu a přál mi mnoho zdaru k jeho dokončení. Z našeho hlediska splnila tedy tato konsultace svůj účel bohatě. Vedoucí pracovníci našeho ministerstva získali důvěru v náš projekt EPOS a podporovali jej i nadále v plném rozsahu. A měli krytá záda...

Dvě perličky z této cesty mi utkvěly v paměti. Když jsme se poprvé ocitli na nádraží v Moskvě, otočil se ke mně ředitel Lukáš a říká mi důrazně “Soudruhu inženýre, držte se těch kufrů, tady se krade!!!”. Tak mne taky nabádal v hotelu, kde jsme sdíleli pokoj. Když jsme se vraceli těsně před Vánocemi z Moskvy, nedostalo se na naši delegaci letecké spojení, neboť jsme byli delegací pouza náměstkovskou, a museli jsme se vracet vlakem, což trvalo asi tři dny. Cestou mne u okna upoutali dva členové naší delegace, jak zírají zasněně na bezútěšnou krajinu ruského venkova a notují si, jak to bude báječné, až bude naše republika nedílnou součástí SSSR.

V roce 1962 jsme dokončili projekt EPOS 1 úspěšným uvedením funkčního komplexu do provozu v místnostech na Dlouhé třídě. V témže roce odešel ředitel Ing. Lukáš do důchodu a řízením VÚMSu byl pověřen Ing. Vratislav Gregor.

V roce 1964 odešel do zahraničí Antonín Svoboda a řada dalších členů našeho kolektivu. Já sám jsem se, v podstatě z rodinných důvodů, nemohl k nim tehdy připojit.

Pro Svobodu tím vyvrcholilo mnohaleté úsilí, které jsme započali roku 1956 v Darmstadtu naším pohovorem s Howardem Aikenem, i přes dva naše nezdařené pokusy v letech 1959 a 1960 na společných zájezdech do NDR.

Projekt EPOS2 pokračoval úspěšně i nadále a byl předán do vývoje v roce 1965.

V roce 1967 byl na pracovišti VÚMS v Hloubětíně úspěšně podroben zkouškám výrobní prototyp EPOS2 . V pozdějších českých publikacích jsem se dočetl, že systémů EPOS2 bylo celkem vyrobeno asi 30. Na základě toho se domnívám, že svého cíle, vybudovat v naší zemi průmysl počítačů, jsme v podstatě dosáhli.

V dubnu 1967 mi President ČSSR udělil Vyznamenání za vynikající práci.

V červenci téhož roku se mi se Svobodovou pomocí podařilo i s rodinou proniknout železnou oponou a začít novou kapitolu našeho života v USA.

Osobnosti kolem počátků VÚMSu

Kolektiv VÚMSu začal Svoboda formovat již v roce 1950 pod patronací Ústředí technického rozvoje při Úřadu Předsednictva vlády, kde jednal s plukovníkem Hálkem a také s RNDr Jindřichem Markem, který se záhy stal členem našeho kolektivu, spolu s Ing. Václavem Černým a dvěma vědeckými aspiranty Ing. Františkem Svobodou a Ing. Janem Oblonským. Když byly oficielně vyhlášeny ústřední ústavy ÚVTR, stali jsme se Laboratoří matematických strojů, přičleněnou organizačně k Ústřednímu ústavu matematickému, jehož ředitelem byl jmenován akademik Čech. ÚÚM pro nás prováděl administrativní funkce a měli jsme společnou Závodní radu i Závodní organizaci KSČ. Ve všech ostatních aspektech, zejména odborných, jsme byli zcela nezávislí. Proto jsou zcela absurdní akolace na zásluhy akademika Čecha o náš obor, jak je uvádí Jiří Klír v úvodu své knihy. Akademika Čecha jsme si vážili jako význačného matematika světového formátu, který před válkou, na podkladě své knihy "Bodové Množiny", byl pozván na jednoroční studijní pobyt na prestižní americkou universitu v Princetonu, New Jersey. Také nás těšilo, že akademik Čech, spolu s několika dalšími akademiky-matematiky přišel na úvodní zasedání naší první konference o počítačích v Liblicích 1952. Pamatuji, že akademik Čech tehdy se zájmem sledoval můj referát o programování SAPO.

Hlavním předmětem zájmu akademika Čecha byly tehdy metody vyučování matematiky na obecných školách. Proto byli někteří členové jeho ústavu učitelé obecných škol. Jeden z nich byl také předsedou naší společné závodní rady. Stalo se, že jsem ho jednou potkal, nepoznal a nepozdravil na Václavském náměstí v Praze. Svoboda pak musel na zasedání závodní rady vysvětlovat, že to byla moje nepozornost a nikoliv politický projev.

Za první záslužnou osobnost Svoboda vždycky zdůrazňoval profesora ČVUT , Dr Václava Hrušku. Na jeho katedře matematiky probíhal od cca 1948 Svobodův dvousemestrový kurs "Matematické stroje" a Svoboda si vždycky velmi vážil jeho osoby i podpory. Proto byl prof. Hruška od počátku až do své smrti vědeckým redaktorem našich každoročních Sborníků. Když byla zřízena naše první posluchárna na Loretánském náměstí, Svoboda ji pojmenoval "Hruškova posluchárna" na jeho počest. Zde Svoboda pořádal čtrnáctidenní odpolední čaje, spojené s odbornou přednáškou a diskusí. Horký čaj byl podáván v šálcích z jenského skla, které občas náhodně explodovaly, což přispívalo k pestrosti programu. Sám si profesora Hrušku pamatuji, když začal osobně přednášet matematiku stovkám studentů ČVUT v kino ROXY na Dlouhé třídě po válce na podzim roku 1945.

V souvislosti se zásluhami o náš obor bych však chtěl dále připomenout osobu Ing. Dr. Josefa Vlčka, se kterým jsem se náhodně setkal v USA. Za války byl činný v protifašistickém odboji, jeho paní vozila pro partyzány granáty v kočárku s malým dítětem a stěžovala si nám, jak to bylo těžké, zejména ve sněhu a blátě. Po válce se Dr. Vlček stal vysokým funkcionářem na Ministerstvu školství a tam měl příležitost schválit studijní cestu Zdeňka Trnky a Antonína Svobody do USA, která se uskutečnila roku 1947. Později byl komunisty vyhozen z ministerstva, prožil delší čas v jáchymovských dolech jako vězeň, ale časem se mu i s rodinou podařilo na Šumavě uprchnout do NSR. V USA se stal expertem ministerstva obrany, jeho syn, Dr. Josef Vlček, vedl místní skupinu českých skautů.

Jindřich Bačkovský, později akademik a ředitel Fyzikálního ústavu ČSAV, byl před válkou jedním ze studentů roenetgenové spektroskopie u prof. Václava Dolejška na Karlově Universitě v Praze. Dalšími studenty zde tehdy byli mimo jiné Antonín Svoboda, Vladimír Vand, Jindřich Marek a Miluna Joanelli, která se brzy stala Svobodovou manželkou. Dr. Vand spolupracoval se Svobodou na vývoji zaměřovačů v Československu, později i ve Francii a účastnil se úniku jeho rodiny z okupované Francie. Dr. Jindřich Marek se později stal Svobodovým zástupcem a vedoucím výpočtového oddělení VÚMSu. V Bačkovského Fyzikálním ústavu se po Svobodově návratu z USA vyráběly první modely Svobodových idejí. Později zde pak byla vyvíjena magnetická bubnová paměť pro SAPO, pod vedením Ing. Václava Chlouby. Po zřízení ÚMS byl celý Chloubův kolektiv převeden k nám. Akademik Bačkovský byl také roku 1950 iniciátorem schůzky Alana Línka se Svobodou, ze které vyplynuly Línkovy specifikace mých projektů reléových počítačů řady M, které Aritma pro něj vyrobila.

Plukovník Ing. Miroslav Kepka účastnil se za Ministerstvo národní obrany mnoha komisí, které během let projednávaly osudy projektu EPOS. Byl zde vždy naším horlivým zastáncem, obhájcem a přítelem.

Závěrem

Nedávno jeden z “životopisců“ profesora Svobody napsal, že Svoboda přirovnával stavbu počítačů ke psaní básní. Svoboda mi to sice tak nikdy neříkal, ale sám bych naši činnost v té době spíše přirovnal ke stavbě katedrály. Vedle více či méně imposantní architektury a funkce musíte brát v úvahu harmonickou spolupráci tisíců prvků, ale také dostupnost a kvalitu kamene, oceli, dřeva, zedníků, tesařů, kameníků, sochařů, malířů, intelektuálnch hodnot všeho druhu atd. atd. S počítači to tehdy bylo obdobně.

Bylo období, kdy jsem měl v hlavě funkce každého z 10.000 relé SAPA, každého s 19 kontakty propojenými komplexem kabelů. Naštěstí se mi časem podařilo většinu zapomenout.